A už je to tu zas. Venku je hnusně, letní gumy nezvykle kloužou, po náměstí pobíhá zmatený červenobílý americký klient místního bordelu a pořvává, lidi blbnou, tlučou se košíkama v superhypermarketu, i o nedělích oblejzaj krámy a kupujou drahý zbytečnosti, tahaj domů různý roští aby ho za pár dní zase vyhazovali... ano, nastal čas Vánoc.

I já jsem každoročně podlehl zvuku koled, koupil si v Lidlu volejovky, tři basy dvanáctek a dovalil je zánovní Škodou 120L po 3 silničních incidentech (2x červenobílý dědek, 1x zaparkované auto Městské policie - hovínkáři) až dom. Abych moh i já v práci vyprávět své vánoční zážitky, musel jsem se trochu tomu komercionalizmu podvolit a vyrobit vánoční atmosféru ve svém apartmá. I pro křečka Adolfa. Tomu jsem vloni koupil skvělý vánoční dárek – hada Kamila – bohužel si moc nerozuměli...

Ze sklepa jsem vytáh demižón slívky a sousedovic loňskej stromeček. Tedy to co z něj po roce zbylo. Ještě jsem nevyšpekuloval, jak se dostat k letošnímu modelu dřív než 3.1. příštího roku u popelnic. Viditelný nedostatek jehličí nahradil zelený krepák, který ukradli imperialisti v 87. roce ze skladu místního JZD, a který měl být použit na výzdobu ku příležitosti 40. výročí jeho existence. Pod futuristický stromeček přišel originální Betlém vystříhaný ze starých čísel Penthousu a na špici stromečku lucernička sousedova trpaslíčka.

Po štědrovečerní večeři, která se skládala z volejovek, 6-ti piv, nesčetně panáků slívky, tuzemáku, co se překvapivě ukrýval v lucerničce, a jednoho zkurvenýho hada s křečkem v žaludku, jsem osiřel. Můj smutek zahnalo až odpálení pár dělobuchů na sousedově zahradě, čímž jsem aspoň zkazil večeři i jemu.

Po návratu z kocoviny do práce nastal rozbor místního kurníku na téma tradic a abych nevypadal jak ignorant, i já se přidal. Zvláště u tématu lití olova a vrhání střevícem jsem se taky hrdě pochlubil svým litím a vrháním do všeho, co zrovna bylo po ruce. A že zdání někdy klame, ale ani akvárko na křečka nemusí být dostatečně velké vše pojmout, což některé kolegyně kvitovaly úprkem na toalety, jiné se už jen zelené bezvládně povalovaly po zemi...

Letos však mělo být vše jinak. Má nová přítelkyně Sára mě pozvala na Vánoce k nim. Měl jsem skutečně radost, že vyjdu z toho sólového stereotypu a střískám se pod stromečkem s budoucím tchánem a možná nejen s ním. Bohužel jsem však měl být více ostražitý, protože za pozváním kladla důraz na neobvyklost jejich oslav...

V dobrém rozmaru nad průběhem letošních Vánoc jsem cvičně seknul sousedovic svítící řetěz a nacpal mu sirku do stisklého zvonku a pak už pádil k Sáře. První překvapení byl chybějící stromeček a místo něj hořela nějaká divná svíčka. Před ní stálo několik fotříků s malou čepičkou na pleši a superdlouhýma pejzama a hulákali chanuka. Očima jsem v éteru lovil lahváče nebo náznak pořádného demižónu, ale nic. Že by to už vysáli? Místo toho zpívali nějakým divným jazykem divný písničky. Když to trvalo už přes hodinu a já do sebe tajně nalil celou placatici, kterou nosím jako první pomoc a očima probodal celé kvílející osazenstvo, pud sebezáchovy zavelel k útěku. Opravdu nejsem stavěný na nějaké pochybné alternativy českých Vánoc...

Cestou jsem zaplul do non-stop baru a poslavil Vánoce tradičně a po svém. Když jsem se nad ránem potácel domů, pozvracel jsem aspoň sousedovy soby, což mi dodalo jisté zadostiučinění stejně jako ten červenobílej dědek, co jsem ho před tím nacpal do kontejneru.