Fantomasmag - Programujeme s radostí

15. června 2005 | Radek Kropík | Komentáře (0)

V dnešní době se hodně mluví o rasové otázce a diskriminaci etnických menšin, ale skutečně je všechno tak, jak je nám ve všemožných médiích líčeno?! Z vlastní zkušenosti moc dobře vím, že to tak rozhodně není. Předem upozoňuji že nepatřím k žádné etnické menšině a obzvláště ne k té zde popisované. Nechci nikoho ani obhajovat ani obviňovat, ale to, co se mi před pár dny stalo si prostě zaslouží pozornost. A co víc, tato věc si zaslouží pozornost hlavně v místě, kde se toto odehrálo už jen proto, aby si lidé v tomto městě dali veliký, moc veliký pozor na některé občany, kteří v jejich, jinak hezkém městečku, bydlí a doslova jim dělají obrovskou ostudu.

Nebudu zde tento případ dopodrobna rozebírat – jednak je to stále v šetření policie ČR a pak by to rozhodně nebylo na jeden článek. Dokonce nebudu ani činit závěry, od toho jsou tu jiní, především orgány činné v trestním řízení. Ale posouzení tohoto případu nechám především na vás, čtenářích.

Úvodem tohoto příběhu vám řeknu, že vše se bude točit kolem zmizení mobilního telefonu. Možná vám to připadá jako věc která se stává denně, ale v tomto případě nešlo o ledajaký telefon, ale o přístroj nejvyšší třídy, a to sice Sony Ericsson K700i. Ten, kdo tento telefon zná mi jistě dá za pravdu, že tento typ se před asi čtyřmi měsíci, kdy jsem ho zakoupil, prodával v obchodech něco kolem 9000,- Kč. Pro někoho je sice tato částka malá, ale pro jiného, včetně mě, je ale poměrně vysoká. Už toto je jeden z důvodů, proč jsem si tento telefon nemohl dovolit dlouho zakoupit a tím spíš si dovedete představit, jak jeho ztráta zamrzí, ne-li zabolí.

Ale abych se vrátil na začátek. Vše se odehrálo jedno odpoledne ve městě Toužimi. Do Toužimi jsem měl namířeno kvůli doporučenému dopisu, který na mě čekal na poště. V tu chvíli jsem ješti ani v nejmenším netušil, co mě za pár okamžiků čeká. Těch deset minut do Toužimi, kam jsem jel autobusem, uběhlo vcelku pohodově a já za několik okamžiků vystupoval se svou přítelkyní na toužimském náměstí. V docela veselé náladě jsme vykročily k poště, když tu nás najednou obklíčilo asi pět osob, vesměs Romské národnosti. Jedna osoba, menší baculatější žena, jméno v tuto chvíli nemohu uvést, jelikož se případ stále vyšetřuje, byla zřejmě vůdcem této party. Aby jste se za chvíli v tomto příběhu neztratili, říkejme ji třeba paní Hlavičková (Tato přezdívka se od skutečného jméma liší jen v drobném detailu). V tuto chvíli nevím s určitostí, zda to byl plán její nebo někoho z jejích kompliců, ale podle zatím zjištěných skutečností si myslím, že za celým tímto plánem stojí právě tato žena, což mi jistě v zápětí potvrdíte.

Ale pojďme dále. Je veřejným tajemstvím, že si se svou přítelkyní v současné době hledáme nový byt, i když ne přímo v Toužimi. Nevím, jak se to tato žena, paní Hlavičková, doslechla, ale pod záminkou, že nám ukáže byt, který bychom si mohly pronajmout, nás vylákala do svého bytu. Od samého začátku se mi toto moc nezdálo, ale protože paní Hlavičková je známá dobré kamarádky mé přítelkyně, nepojal jsem žádné podezření, že by nás mohla podvést či okrást.

Z počátku probíhala návštěva normálně. Když jsme přišly do předmětného bytu, nebyl tam nikdo. Poté tam byla paní Hlavičková, jedna Romská dívka a bílí kluk, který v této věci sehrál klíčovou roli, a který nás celou cestu do jejího bytu sledoval. Za pár okamžiků nato přišla ještě jedna bílá dívka, podle mého názoru kamarádka té Romské dívky. No a samozřejmi jsem tam byl já a má přítelkyně. Paní Hlavičková udělala mé přítelkyni kávu, já jsem raději při pohledu kolem odmítl. Jak jsem se již zmínil, návštěva probíhala tak, jako každá jiná návštěva až do chvíle, kdy někdo z přítomných osob snad nějak zahlédl můj telefon. V ten moment paní Hlavičková a ten bílí kluk, říkejme mu třeba Patrik, odešly na záchod. Už to, že odešly společně bylo podezřelé, což mi bohužel došlo pozdě. Po návratu z oné místnosti se mě Patrik zeptal, zda by si mohl prozvonit z mého telefonu nějaké číslo. V první chvíli jsem samozřejmě odmítl a chystal jsem se k odchodu, jelikož jsem už pojal podezření, že se zde děje něco podivného. Ale při pokusu odejít mi Patrik zastoupil cestu a společně s paní Hlavičkovou se dožadovaly mého telefonu pod pohrůžkou násilí, načež jsem byl vlastně donucen jim ho vydat. Poté co jsem Patrikovi "půjčil" svůj telefon, neustále tvrdil, že nemá žádný signál i přesto, že já si všiml, že je signál dostatečně silný i pro uskutečnění hovoru. Proto paní Hlavičková řekla, aby si šel zavolat na chodbu nebo pro mě dodnes nepochopitelnou radu, aby to zkusil na záchodě, že tam signál bude jistě mít. Poté, co Patrik odešel telefonovat na chodbu, nás paní Hlavičková se svými společnicemi rozptylovaly a to zřejmi proto, abychom si nevšimly, že Patrik zmizel i s telefonem z bytu. Poté, co jsem toto zjistil, odešla má přítelkyně prověřit, zda se Patrik nenachází v okolí bytu, ale bohužel nebyl nikde k nalezení. Podle mého názoru již v ten moment byl můj telefon dávno pryč, zřejmě předaný Patrikovým komplicům, čekajícím někde v okolí. Toto podezření se mi později na základě mého vlastního vyšetřování potvrdilo.

Po asi patnácti minutách se Patrik vrátil a oznámil nám, že mu byl můj telefon na toužimském náměstí ukraden, jak doslova řekl: „Cikány s Ostrova“. Jak jsem již napsal, toto podle mého vyšetřování nebyla pravda a telefon nebyl v rukách „cikánů s Ostrova“, ale v rukách Patrikových kompliců. V tu chvíli, kdy to osazenstvo bytu paní Hlavičkové slyšelo, nabýdla se jedna z dívek, že si vezme půjčku a dotyčný telefon mi zaplatí, když za to vlastně mohli oni. Toto jí ale paní Hlavičková rozmluvila a pořád tvrdila, že to nějak zařídí a dostane telefon zpět. Proto poslala Patrika, aby šel do budky zatelefonovat těm lidem, kteří měli nyní můj telefon, aby ho ihned vrátili. Když se Patrik vrátil z telefonní budky, kde podle mého názoru ani nebyl, řekl, že ti lidé požadují 1500,- Kč, a pak mi telefon vrátí. Moc jsem tomu nevěřil a chtěl odejít, a tak jim přišel na pomoc bratr paní Hlavičkové a dožadoval se zaplacení výše uvedené částky, jinak prý svůj telefon už nikdy neuvidím. Při tomto svém požadavku, vlastně výhružce, stál tak jako předtím Patrik mezi dveřmi a nechtěl nás pustit z bytu ven, dokud mu nezaplatíme výše uvedenou částku. Poté nás společně s paní Hlavičkovou z bytu vyhodily a odjely v modrém Favoritu směrem na Bochov, což zjistila i policie ČR, která se na místo dostala pár minut po tomto činu.

Jelikož tento telefon měl samotný hodnotu zhruba 6000,- Ke, dopustil se vlastně Patrik, potažmo paní Hlavičková, trestného činu krádeže, ne-li ještě dalších trestných činů, jako je vyhrožování, vydírání či omezování osobní svobody. Už proto doufám, že policie tento případ nesmete se stolu a že po prošetření bude paní Hlavičková, která stále Patrika kryje, obviněna a že konečně pochopí, že takovéto věci, ať už je udělá komukoli, si vždy zaslouží potrestání a že není zločinu, který by nebyl po zásluze potrestán. Proto přejme policii, ať se jí brzy podaří tento případ vyřešit a paní Hlavičkové s Patrikem zasloužený trest.