Fantomasmag - Programujeme s radostí

1. června 2006 | Radek Kropík | Komentáře (1)

Ten letní den se zdál být jen dalším obyčejným dnem v tomto pro mě už tak dost těžkém roce. Snad jediným úspěchem bylo to, že jsem nalezl celkem dobrou práci, což bylo pro mě moc důležité. Ten den mě přepadla již od rána docela melancholická nálada a já věděl, že tak prožiji celý den a snad jediným světlým místem bylo mé plánované setkání s někým, koho jsem již dlouhou dobu neviděl a na koho jsem se moc těšil. Ale jak už to u mě bývá zvykem, pár chvil po mém probuzení se ozval můj telefon. Jelikož jsem měl nové číslo a v tu dobu ho znali asi jen čtyři lidé, hned jsem poznal, že se stalo něco, co mé dnešní plány jistojistě změní. Z docela velkými obavami jsem telefon zvedl a již v tu chvíli jsem věděl, kdo je na druhém konci. Nevím jak jsem to poznal, možná to byl šestý smysl, možná jen náhoda, ale byl to ten, koho jsem čekal. Ten hlas mě úplně probudil z mého ještě polovičního zasnění a musím se přiznat, že jsem v tu chvíli nedokázal říct ani jediné slovo.

„Promiň, ale dnes nemůžu přijít…“ ozvalo se na druhém konci a já pochopil, že těmi slovy zase skončilo něco, čemu jsem věřil, něco, co bylo po dlouhou dobu smyslem mého života. Nedokázal jsem se ani zeptat „Proč?“, jen jsem tam tak ležel a přemítal, zda to ještě všechno má smysl, zda by nebylo lepší zavěsit, na všechno prostě a jednoduše zapomenout a jít životem dál.

„Haló, jsi v pořádku?“ její hlas mě náhle vytrhl ze zamyšlení.

„Ale jo,“ bylo to jediné, co jsem dokázal v tu chvíli říct.

„Víš, chtěla jsem ti jen říct, že vím a vážím si toho, co ke mně cítíš a jak moc si cením toho, že ses do mě zamiloval, ale je mi moc líto, že já to tak bohužel necítím. Jsi pro mě jen kluk, se kterým je mi fajn, to je všechno. Pochop, že jsem nikdy nechtěla, aby to došlo takhle daleko! Promiň, ale nedokáže tě milovat takového, jaký jsi! Zasloužíš si lepší holku, než jsem já!“

A bylo to. Konec nadějím, konec snům a krásným přáním. To pro mě ta slova, která řekla, znamenala.

„Ale pokud chceš, můžeme být dál kamarádi. Tak co ty na to?“ zeptala se nevinně.

„Víš Andílku,“ neodpustil jsem si to oslovení, „pokud to tak vidíš, nedá se s tím nic dělat.“ Moc dobře jsem věděl, že nabídku přátelství nemyslí vážně. Myslím, že za tu dobu, co jsme se znali, jsem ji dostatečně poznal a proto jsem si byl víc než jistý, že prostě tou nabídkou chtěla jen říct, že se vlastně už nikdy neuvidíme. Věděl jsem, že nedokáže mít za kamaráda kluka, který jí miluje. To co řekla byl vlastně její způsob, jak říci „Sbohem!“ Nechtěla se ani rozloučit, protože moc dobře věděla, že by to nedokázala. Nedokázala by mi říct do očí to jedno jediné slovo, slovo, kterým by jsme to tak nějak uzavřeli. Ale taková už byla ona a já jí asi právě pro to miloval.

A tím to vlastně všechno skončilo. Tedy pro ní to skončilo, pokud i pro mě, to jsem nedokázal s určitostí říct. Ale proč o tom přemýšlet, když ty myšlenky nebyly nijak příjemné. Proto jsem si řekl, že se půjdu raději projít, což bylo pro mě vždy něco jako vysvobození z toho shonu kolem a jen to jediné mi vždy pomohlo tak nějak zapomenout na všechny ty starosti a trápení, co jsem měl v hlavě. Ani jsem pořádně nevěděl kam vyrazit, tak jsem prostě šel tam, kam mě tak nějak táhly krásné vzpomínky a říkal jsem si, že tam nejlépe zapomenu na vše to špatné, co se mi v posledních dnech přihodilo.

A tak jsem nakonec skončil ve „svém“ údolíčku, které mi vždy připomnělo všechny ty krásné, svým způsobem nádherně prožité romantické chvíle, které jsem tam strávil. A nezáleželo na tom, jestli jsem tam byl sám anebo s někým blízkým. Ta místa mi připadla krásná v každém ročním období, v každém počasí, ať už jsem cítil radost nebo smutek, ať už mě něco trápilo či jsem byl v té nejlepší pohodě. Tam se mi tak nějak zázrakem podařilo ze sebe dostat všechny ty myšlenky, které mě trápily a já se tam vždy cítil moc hezky.

„Ahoj, kdepak ses tu vzal?“ ozvalo se náhle za mnou.

Jelikož už byl pozdní večer a nikoho jsem tak pozdě v těchto končinách nečekal, docela mě to vylekalo a to i přesto, že ten hlas, které mě oslovil, měl takové zvláštní kouzlo. Když jsem se pomalu otočil, uviděl jsem na první pohled milou holku s nádherně modrýma očima a hnědými vlasy sahajícími až do půli jejích zad. A musím se přiznat, že tak krásný úsměv, jakým se na mě usmála jsem snad ještě nikdy neviděl.

„Kdo, já?“ bylo to jediné, co jsem dokázal říct, když jsem se otočil a pohlédl do těch jejích přenádherně hlubokých očí.

„No jasně, že ty. Když se tak rozhlížím kolem sebe, mimo nás dvou a stromů tu nikoho široko daleko nevidím,“ řekla vesele, přičemž se šibalsky usmála.

„Ále, jen tak se tady toulám,“ podařilo se mi ze sebe nakonec dostat.

„Á, neznámý tulák,“ řekla a znovu se usmála. „Tak dej pozor, abys tu náhodou nezabloudil, prý jsou tu bludičky.“

„Neboj, milá neznámá,“ prohodil jsem. „Já se jen tak lehce neztratím. Ale pokud bys mi chtěla dělat společnost, byl bych moc rád.

„No, sice tě ještě neznám,“ řekla a podívala se na mě spiklenecky, „Ale vždy je lepší se procházet ve dvou, takže tvou nabídku s radostí přijímám.“

„Jó, jen tak mimochodem,“ ještě dodala, „Já jsem Pavla, ale málokdo mi tak říká. Většinou mi říkají Dlouhovlásko nebo Šmoulinko.“

„To je hezký,“ řekl jsem s úsměvem, „Já jsem Radek a říkají mi Fantomas.“

Oba jsme se tomu zasmáli a pomalu se vydali na cestu tou krásnou krajinou. I když už byl pozdní večer, nespěchali jsme. Užívali jsme si toho příjemného letního večera, povídali jsme si o všem a přitom o ničem a čas nám krásně ubíhal.

„A odkud vlastně jsi,“ zeptal jsem se, když jsme šli chvíli v tichosti. „Ještě jsem tě tu nikdy neviděl.“

„Já jsem tu na prázdninách u tety, jinak bydlím kousek od Prahy, v takovém malém městečku,“ odpověděla Pavla.

„A proč jsi se vlastně vypravila sem, tak daleko od města a ještě v takhle pozdní hodinu?“ byl jsem dál zvědavý.

„Víš, byla mi doma dlouhá chvíle, nikoho tu moc neznám a tak jsem si řekla, že se půjdu projít a skončila jsem tady a narazila na tebe, neznámého tuláka,“ odvětila.

„Jo a víš, že jseš celkem fajn?“ dodala ještě nakonec.

„A víš, že jsi první, kde mi to řekl. Vážně!“ pronesl jsem.

„Ale nepovídej,“ řekla Pavla „Určitě ti to už nějaká řekla. Jseš fakticky milej a je mi s tebou fajn. Jen je škoda, že už je tak pozdě a já budu muset jít domů, aby o mě teta neměla strach.“

„Jsi hodná, díky,“ řekl jsem rozpačitě. „Tak půjdeme přes támhleten les, tudy je to do města blíž,“ nabídl jsem jí.

„Tak to beru,“ přijala Pavla mou nabídku.

A tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Bylo už opravdu hodně pozdě, všude kolem tma a všechny ty zvuky, které nám připadaly za světa milé, zněly teď tak nějak strašidelně. Ne, že bych se zrovna bál tmy, ale se všemi těmi zvuky kolem byla ta tma děsivější.

„Mohla bych tě o něco poprosit?“ řekla Pavla vyděšeně, když někde v dálce zahoukala sova.

„Samozřejmě!“ odpověděl jsem a snažil se nedat najevo, že mi z té tmy a těch zvuků kolem také není nikterak příjemně.

„Víš, mám tady z toho kolem docela strach a potřebuju cítit, že tu nejsem sama. Mohla bych tě, prosím, vzít za ruku?“ zeptala se s nadějí v hlase. „Jen tak maličko,“ dodala ještě.

Beze slova jsem ji vzal za ruku a pevně jsem jí stiskl. A tak jsme šli ruku v ruce beze slova tou noční krajinou. Když v tom jsme před sebou najednou uslyšeli děsivou ránu. Pavla zděšením vykřikla a vrhla se mi do náruče a pevně mě objala tak, že mě to vyděsilo ještě víc. Snad proto jsem jí také objal a chvíli jsme tam stáli bez hnutí a jediného slova a já cítil, jak se Pavla chvěje strachem a proto jsem ji k sobě přitiskl ještě víc a držel jsem jí jak nejpevněji jsem mohl, abych zmírnil její strach.

„Co to bylo?“ odvážila se po chvíli promluvit.

„Nevím,“ řekl jsem opatrně, „Vypadalo to, jako kdyby spadnul strom.“

„Ale bylo to někde hodně blízko,“ pokračovala. „Dost mě to vyděsilo.“

„Teď už je to dobrý,“ řekl jsem povzbudivě. „Myslím, že můžeme jít dál.“

Ještě z trochou obavy jsme se vymanili ze svého objetí, pevně jsme se chytli za ruce a pokračovali dál do města.

Naštěstí les brzy končil a za pár minut jsme už byli na cestě, kde svítilo pouliční osvětlení. Když jsme přišli do města, bylo už skoro k půlnoci.

„Ty jo,“ řekla Pavla s obavou v hlase, „ona už bude půlnoc. No to to zase schytám!“

„Neměj strach, teta to už nějak pochopí. Když tak řekni, že tě unesl Fantomas a nechtěl tě pustit,“ řekl jsem, abych trochu zahnal její obavu a také abych znovu viděl ten její překrásný úsměv.

„Máš pravdu,“ vzdychla, „Dostanu asi pěkně vynadáno, co víc se může stát. Ale prožila jsem dnes zatím ten nejhezčí den z celých prázdnin a nic mě nemůže tu radost vzít.“

„Správně,“ dodal jsem, „Jen žádný strach, všechno bude bezva, uvidíš.“

„Snad jo. Ty, nechtěl by ses zítra třeba někde sejít?“ zeptala se Pavla a opět vykouzlila ten svůj překrásný úsměv, kterému se prostě nedá odolat.

„No jasně!“ řekl jsem s radostí v hlase. „Stačí říct kdy a kde a já tam budu.“

„Tak ve dvě u radnice,“ navrhla Pavla.

„Bezva,“ souhlasil jsem, „Ve dvě u radnice. Jo a díky moc za dnešní báječný večer, jsi moc milá dušička a už teď se těším na zítra.“

„Tak díky za kompliment,“ začervenala se. „Ale na tvou adresu musím říct to samý. A promiň, že jsem tam v tom lese na tebe tak skočila, ale ten hrozný zvuk mě strašně moc vyděsil. Tak se prosím nezlob.“

„Nemáš se zač omlouvat, pro mě to bylo taky dost děsivý. A taky jsem rád, že jsem tam v tu chvíli byl a snad dokázal trochu zahnat tvůj strach.“

„Bylo to od tebe moc hezký a nebýt tebe, tak bych se asi strachy zbláznila,“ řekla Pavla už s radostí v hlase.“

„Tak zatím ahoj Pavlí a dobrou noc přeju,“ řekl jsem na rozloučenou.

„Tak se hezky vyspinkej a ahoj zítra,“ řekla Pavla a zamávala mi.

Tak jsem se pomalu vydal domů a přemýšlel o všem, co se ten den a hlavně večer stalo. A i přesto, že se mi ten den stalo něco moc smutného a bolestivého, ten večer mi zase dokázal vrátit náladu, úsměv a hlavně naději, že na světě může být hezky. Když jsem přišel domů, bylo už skoro půl jedné ráno. V tak pozdní hodinu se mi už nechtělo si dělat něco k jídlu a tak jsem se jen vysprchoval, převlékl a zalezl do svého pelíšku a s příjemnou představou příjemně stráveného zítřejšího dne jsem pomalu usínal.