"No to snad není možné," řekl jsem dvěma nádherně modrým očím. Ty nádherné modré oči patřily plavovlasé Monice, se kterou jsem měl již dva roky mimořádně hezký romantický milostný vztah.

"Viděla jsi včera Televizní noviny na Nově?", pokračoval jsem. "Tam nějaký paroháč ukazoval, jaké nádherné věci tady v Česku dokážeme vyrobit. A pak ta reportérka, koza jedna, řekne, že je jen velká škoda, že všechny tyhle nádherné věci jdou všechny v podstatě na vývoz, na export. No, nepraštila bys je něčím?!"

Monika se na mě podíval pohledem, ve kterém bylo vyjádřeno vše, co si o mě v ten moment myslela. Stručně by se to dalo shrnou do věty: "Co to tady ten blbec mele???". Ale já jsem se nevzdával a pokračoval jsem dál.

"Nebo třeba kombinézy na lyžování," hudroval jsem dál. "To je teď v zimě jistě aktuální téma. A víš, co ti idioti udělali? Oni jich vyrobili 5 000 a z toho 4500 jde zase na vývoz! Když se to vezme čistě matematicky, tuhle zimu si v pravé české lyžařské kombinéze mohlo zalyžovat 500 Čechů!"

Monika se na mě chvíli nevěřícně dívala, pak si svou něžnou rukou přehodila pramen svých nádherně zlatých vlasů přes rameno a usmála se na mě tak nádherným úsměvem, že můj mozek na pár chvil ztratil dech.

"Tak už jsem vše zařídil," změnil jsem téma. "Letenky už jsem koupil a dvacátého odlétáme do Paříže, jak sis přála."

"Víš," řekla nakonec Monika, "Chtěla jsem se s tebou dnes sejít, abych ti řekla, že jsem si našla někoho jiného a že bude nejlepší, když náš vztah ukončíme."

V tu chvíli jsem cítil, jak mi zdřevěněla hlava a dokonce jsem měl pocit, že ze mě padá nažloutlé listí.

"Ukončíme?!", slyšel jsem vzdáleně svůj hlas ze své dřevěné hlavy.

"Ano, ukončíme," řekla s klidem Monika. "Víš, poznala jsem jednoho báječného kluka a příští týden se vdávám a stěhuju se do Německa."

Pár minut jsem se nemohl ani pohnout. Když jsem se nakonec probral ze šoku, viděl jsem, že Monika právě odchází mými novými dveřmi, které jsme kupovali spolu, a s ní všechny naděje a plány, které jsme si společně plánovali.

Dlouho jsem tam jen tak seděl a koukal do zdi, pak shrabal listí, a odešel jsem se uklidnit a vypovídat ke své kamarádce Martině. Známe se ze školy a kdysi jsme jí přezdívali "Brambora". Teď už jí tak neříkáme, i když Martina tak vypadá pořád. Martina byla jako vždy doma, jako vždy sama a jako vždy měla na mě čas. Tak jsme šli do obýváku, Martina vytáhla z lednice nějaké hrozně levné a hrozně odporné víno a nakonec si sedla ke mně na gauč. A tak jsem pili tu děsně odpornou naboubřinu a povídali si. Vlastně povídala jen Martina, já jen přikyvoval nebo občas řekl nějaké to "hm".

A asi pod vlivem toho děsného dryáku jsem nakonec kolem půlnoci vzal Martinu kole pasu, přitáhl si ji k sobě a políbil. A co bylo dál, to už si nevzpomínám. Jen vím, že jsem se ráno probudil na tom samém gauči, na kterém jsme toho večera seděli a podle toho, že jsem byl ještě pořád oblečený, poznal jsem, že se nestalo, mimo toho polibku, nic horšího a byl jsem moc rád. 

A co bylo dál? Monika se opravdu vdala za nějakého Němce a měli spolu spoustu dětí. A myslím, že je šťastnější, než mohla být se mnou. A Martina? Ta je stále jako vždy doma, jako vždy sama, a jako vždy má na mě čas. A i když mě už nejednou k sobě zvala, od toho večera jsem u ní ještě nebyl.