Občas zapomínáme říkat lidem, na nichž nám opravdu záleží a jichž si vážíme, jak moc pro nás znamenají, hloupě se domníváme, že to vše vědí, že je to samozřejmost, ale velmi často bývá opak pravdou.

Mnohdy je k nám čas a osud nespravedlivý a mi už nemáme příležitost vyjádřit a říct jim, co vše jsme měli na srdci, omluvit se, případně vysvětlit své chování, nálady a postoje. Někdy se stane, že se pohádáte, naštvete, nemluvíte spolu, rozejdete se ve zlém a myslíte si, že to časem „vyšumí“, ale pokud to necháte být, tak to nezmizí bude to pořád ve Vás možná jen časem zapomenete jak to všechno vzniklo, jaký to mělo důvod a zůstane ve Vás už jen ten pocit…

Je zajímavé, že každý řeší „tyto situace“ jinak, pro mě jako kdysi -náctiletou dívenku bylo jediné řešení jak zvládnout své pocity se z nich prostě vypsat a poplakat si, musím se vám ale přiznat, že se k tomuto řešení mnohdy vracím i teď v pozdějším věku. Mám, ale obrovské štěstí a tím jsou mí přátelé, kteří mi dokáží v každé situaci pozvednout náladu, umí mě utěšit i rozesmát a hlavně pohladit po duši…

A pokud by to snad ještě náhodou některý z nich nevěděl, tak mi dovolte říct, že patří v mém životě mezi to nejcennější a nejdůležitější, neboť bez nich by mě nebavilo žít….Chtěla bych jim tímto za vše poděkovat, hrozně moc pro mě udělali,…vždy mi dokázali pomoct a to i v těch opravdu těžkých chvílích, kdy má člověk chuť na všechno se vykašlat….díky…

Následující „básničky“ bych chtěla věnovat právě jim, svým přátelům, ale také těm, kteří mají na svém srdíčku nějaký ten „nezahojený“ šrám, ať už ode mne či od někoho jiného….

Kdosi řekl, že bez lásky se žít nedá a měl pravdu, ale to samé platí i pro přátele, jsou věci, které neovlivníme, ani citům neporučíme, ale většina chyb se dá napravit…