Fantomasmag - Programujeme s radostí

15. října 2006 | Marie Walterová | Komentáře (0)

Kritici i veřejnost se shodují, že v Romeovi a Julii vytvořil Shakespeare nejpůsobivější milostný příběh všech dob.

„Dva rody, stejně staroslavné oba – jsem v krásné Veroně – svůj dávný hněv zas ženou na nůž a zas občanova v občanských rebeliích teče krev. Dva milující, pod nešťastnou hvězdou z těch rodů narození…“

Těmito slovy otevírá William Shakespeare svou nesmrtelnou tragedii Romeo a Julie, snad nejslavnější milostný příběh světové literatury. Drama se poprvé hrálo někdy kolem roku 1595 a hned si získalo velkou oblibu londýnského publika. Na své popularitě však nic neztratilo ani v příštích stoletích.

Na začátku hry se mladý Montek Romeo souží domnělou láskou k povýšené Rosalině. Když se doslechne, že se Rosalina má zúčastnit plesu v paláci nepřátelského rodu Kapuletů, nasazuje si spolu s přítelem Marcuziem masku a bez pozvání se na ples vydává. Tam pozná ani ne čtrnáctiletou Julii, překrásnou dceru Kapuletových. Nejprve poprosí, aby jí směl políbit ruku, pak na rty. Rázem se do sebe zamilují, avšak Romeo má neblahé tušení, že ho jeho vášnivý cit přivede do nebezpečí. Když Julie zjistí, že hezký cizinec pochází z Monteků, běduje nad svým osudem: „Mám ráda teď, co jsem si ošklivila.“

Po plese se Romeo vkrádá do zahrady Kapuletových a tajně vyslechne, jak Julie vyznává svou lásku noci – slibuje, že pokud se Romeo neodřekne otce, a nezapře své jméno, ona přestane být Kapuletová. Její nápadník vystoupí ze tmy a ve vzájemném okouzlení si přísahají, že nebudou dbát na kruté nepřátelství, jež rozděluje jejich rodiny. A dají se tajně oddat.

Naivní, avšak dobromyslný bratr Vavřinec – v naději, že svazek znesvářené Monteky a Kapulety smíří – souhlasí, že Romea a Julii na druhý den oddá. Hned po obřadu se však musí ženich s nevěstou rozloučit. Slibují si nicméně, že se večer sejdou u okna do zahrady, kde si poprvé přísahali lásku. Jejich radost ale nemá mít dlouhé trvání, neboť dochází k první tragické shodě okolností.

Cestou ze svatby se Romeo nachomýtne k tomu, jak Juliin vznětlivý bratranec Tybalt popichuje jeho přítele Mercuzia. Když se Tybalt vrhne na Romea, Montek se svým novým příbuzným odmítá bojovat. Mercuzio je přítelovou domnělou zbabělostí šokován a tasí kord, aby od Tybalta vzápětí utržil smrtelnou ránu. „Mor na oba vaše rody!“ křičí Mercuzio, než ho odvedou do jednoho z domů, kde umírá. Aby pomstil přítelovu smrt, Romeo Tybalta probodne a jako vrah je neprodleně z Verony vypovězen.

Ještě než odjede, dostaví se na schůzku s Julií, avšak za rozednění se spolu musí rozloučit. Zatímco její manžel sestupuje z okna do zahrady, Julie se chvěje strašlivou vizí a vykřikne: „Tak se mi zdá… žes jako na dně hrobu nebožtík.“ Na radu bratra Vavřince odchází Romeo do Mantovy, aby tam vyčkal, až jeho tajný sňatek s Julií vejde ve známost. Bratr Vavřinec nepřestává doufat, že svatba znepřátelené rody opravdu usmíří.

Julie teď stojí před těžkým rozhodnutím, neboť rodiče jí nutí, aby se provdala za Parise, příbuzného veronského vévody. Uvědomuje se, že se nemůže dopustit bigamie, a tak žádá o radu bratra Vavřince. Ten jí slibuje omamný nápoj, po jehož požití upadne do stavu podobného smrti. Vavřinec jí ujišťuje, že až bude uložena do hrobky, pošle pro Romea a ten si ji odvede s sebou do vyhnanství. Tento plán však naruší další tragická událost, neboť Vavřincův dopis se k Romeovi nikdy nedostane. Místo toho se mladý Montek dovídá, že jeho žena zemřela a byla pohřbena. Tajně se vrací do Verony a vstupuje do hrobky, kde nachází Parise, jak truchlí u Juliina hrobu. Romeo a Paris se střetnou v souboji a Paris umírá, Romeo políbí Julii, jež pokládá za mrtvou a vypije jed, který si přinesl. Julie se probouzí a nachází vedle sebe svého muže mrtvého. Uvědomuje si, jak si s nimi osud zahrál, a probodne se Romeovou dýkou.

Montekové a Kapuleti se shromáždí na místě tragédie a vévoda jim připomíná, že toto neštěstí je plodem jejich vzájemné zášti. Soupeřící rody uzavírají mír; otec Montek slibuje vztyčit zlatou sochu na památku Julii, otec Kapuletů Romeovi. Poslední slovo má vévoda:

„Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova.“